Jinak také: „srostlá zornice“
Tento stav je charakterizovaný srůstem zornicového okraje po celém obvodu s přední plochou čočky. Při totální sekluzi je zarostlý dokonce i samotný prostor zornice vazivovou membránou.
Sekluze zornice je vážným stavem. Vzniká většinou na podkladě zánětlivého onemocnění duhovky – iritidy (různého původu). Při tomto zánětu často dochází k produkci „lepkavé“ hmoty fibrinu v přední části oka a tento má za následek nejprve pouze přilepení a následně srůst různých částí oka k sobě. V našem případě duhovky při zornicovém okraji a čočky. Tedy tam, kde jsou k sobě tyto dva útvary nejblíže.
Tomuto vývoji se snažíme během zánětlivých procesů v oku zabránit mimo jiné aplikací mydriatik. Kapek, které rozšiřují zornici a tak s ní za prvé hýbou a neumožní trvalému přichycení se „lepidla“ fibrinu, za druhé tím, že rozšíří zornici, zvětší nejmenší vzdálenost duhovky od čočky a sníží riziko přichycení.
Sekluze (a srůsty zornice obecně) nám vadí z toho důvodu, že brání toku tekutiny, která se tvoří za duhovkou do části oka před duhovkou, kde se normálně vstřebává v tzv. komorovém úhlu. Za ní hromadící tekutinou se nám duhovka vyklene dopředu (tomuto říkáme iris bombata), a dále mechanicky uzavírá tento „odtokový“ úhel. V oku se postupně zvyšuje tlak s rizikem odumření zrakového nervu.
Při totální sekluzi zornice fibrinová/vazivová membránka cloní i optickou osu oka.
Tlustá šipka ukazuje zornici zaroslou vazivovou membránou. Tenká šipka ukazuje na dopředu se klenoucí duhovku (iris bombata). Oko je již atrofické bez zvýšeného nitroočního tlaku.
Šipka ukazuje na místo kontaktu rohovky s dopředu se klenoucí duhovkou. Přední komora (místo mezi duhovkou a rohovkou) je až na centrální oblast prakticky vymizelá.
Pro lepší pochopení si musíme uvědomit, že zornice (na oku to černé, co v závislosti na osvětlení mění svoji šířku) je vlastně otvor, který je obklopen duhovkou (to je „to barevné“ na oku – kvůli duhovce jsme buď modroocí, hnědoocí atd.). Za duhovkou je pak schována čočka. Tu ale běžně zornicí nevidíme, protože za ideálních podmínek je čirá, průhledná.
Toto uspořádání tvoří clonu, která upravuje množství světla, jaké se dostane do oka. Když je venkovní osvětlení prudké – clona se stáhne a tím zabrání našemu oslnění a naopak při nedostatku okolního světla se clona roztáhne, aby více paprsků dorazilo ke světločivným buňkám na sítnici.
